probuzení - 1.kapitola

6. května 2012 v 16:49 | Zef |  Probuzení - příběh

Probuzení
Kapitola 1. - rutina
Korektura: Ewilan


Dřív jsem byl jenom pouhé dítě, chlapec co chtěl umět bojovat. Bylo mi 12 let, když jsem začínal s bojovým uměním. Naučil jsem se prát, ale ten pravý význam těchto umění mi zůstal zatajen, nikdy jsem nepochopil co to vlastně obnáší být válečníkem. Byl jsem slepý a to až do onoho dne, do dne kdy jsem byl probuzen. Přesně v den mých 14 narozenin se to stalo, vracel jsem se domů ze školy a cestou sem zmlátil pár kluků co si dovolovali na moje kamarády. Myslel jsem si, že to je význam bojových umění, ublížit kvůli sobě nebo někomu jinému osobě, která se připlete do cesty. Bylo už moc pozdě když jsem pochopil, že jsem se mýlil. Cestou domů právě toho dne jsem potkal něco, co mi navždy změnilo život. Těžko říct jestli k lepšímu a nebo k horšímu, ale stalo se a to už nezměním, na to je až moc pozdě. Nejspíš, i kdybych mohl nezměnil bych to, už jsem si zvykl a nechtělo by se mi vracet. Toho dne můj život skončil a nahradil ho život nový, silnější a schopný přežít v tomhle nebezpečném světě. V ten den jsem ho poprvé potkal, toho jemuž se říká posluhovač. Možná to byla náhoda, možná smůla a možná prostě osud.

Co když to tak mělo být? Ale co když to mělo skončit jinak? Je hodně možností a ani jedna není špatná, a ani jedna není správná, tak funguje tento svět. Každý věří v něco, protože bez víry se nedá žít nikdy a nikde, je to něco co prostě nejde. Člověka drží naživu víra a pak až věci, jako je jídlo, voda nebo kyslík. Tak či tak ten den jsem potkal svého vraha, ale taky dárce mého nového života. Bylo to to samé monstrum. V temné uličce za naším domem na mě zaútočil a já nemohl nic dělat, teprve tehdy jsem si uvědomil, jak slabý jsem vlastně byl, ale bylo už pozdě. Má smrt je tady, to jsem si v tu chvíli myslel. Můj život byl tak krátký, tak malicherný, tak zbytečný. To mi běželo hlavou, kdybych měl další šanci, tak určitě, určitě bych to udělal líp, to byla má poslední myšlenka. Nebo možná první v novém životě? To je otázka, kterou teď řeším. Má smrt mě probudila, udělala ze mě to, co jsem. Jsem jeden z nadpřirozených, jeden z lovců démonů a obránců lidí. Můj nový cíl, osud, mé přesvědčení je pomáhat těm, kteří si pomoci nemůžou, a respektovat je, protože to je podstata umění, kterému jsem se tak snažil porozumět a které jsem pochopil až po své smrti, i když jsou tu stále tajemství. Alespoň jedno jsem odhalil, už vím kdo jsem, jaký je můj osud. Až po své smrti vím, co znamená žít.

Dost bylo myšlenek na minulost, teď se musím soustředit na svůj úkol, jsem mezi Nadpřirozenými už 2 roky a můj největší úspěch bylo zabití požírače, což je démon 2. stupně. Jeho jméno vzniklo kvůli tomu, že prostě požírá lidi. Jakožto jediný z démonů je loví přímo a hned pojídá, Posluhovači, démoni 1. třídy (nejslabší) jsou živeni jen energií svého pána, zabíjí lidi a poté mu je nosí, jeden z nich mě probudil. Za ty dva roky co tu jsem, sem se naučil hodně a z celé organizace jsem schopný porazit dobrých 10 lidí. 6 z nich jsou uklízečky a zbylé 4 kuchařky. Jinými slovy, jsem nejslabší člen organizace. Všichni mnou pohrdají a já jsem stále zamotán ve svých myšlenkách, mou denní rutinou je chodit od města k městu a lovit posluhovače. Nic víc, nic míň, teprve až dosáhnu vyšší hodnosti, můžu zůstávat v základně a vybírat si na jaký lov bych chtěl jít nebo jaké město chci chránit, ale teď jsem jako potulný válečník. Respekt je hlavní pro válečníka a já si ho snažím držet jak k lidem okolo, tak i sám k sobě. Můj denní chleba je ujít spousty kilometrů, lidé kolem procházejí bez povšimnutí, bez pozdravu. I když o mě nevědí, nevidí mě a jsem pro ně jako duch, vždycky když někoho potkám uhnu mu z cesty, je to také součást respektu a mé cesty, dlouhé cesty, kterou mám ještě stále před sebou, cesty na jejímž začátku stojím už několik let. Mé vysněné cesty válečníka. Toužím se podívat na konec, ale cesta k němu je pro mě nekonečně dlouhá a já musím jít dál bez zastavení, beze známek únavy a bez výmluv, neexistuje jiná možnost než jít dál. V tom je celý můj život, v pouhé cestě, která mě však naplňuje štěstím, radostí, ale i smutkem a starostmi, je klikatá, někdy hrbolatá a vážná a někdy hladká a zábavná. Ta cesta je celý můj život a já se jí jen tak nevzdám, to je pro mě má každodenní rutina. Po každém dnu, po desítkách kilometrů udělám o krok víc na té pravé cestě, na cestě života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ria the Evil Ria the Evil | E-mail | Web | 6. května 2012 v 17:59 | Reagovat

Muhehe, jen tak dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama