Prosinec 2012

Ostrov 1.kapitola

10. prosince 2012 v 19:27 | zef |  Ostrov
Rozhodl jsem se psát ostrov protože se my to zdálo jako zajímavý nápad. původně to měl být vedlejší příběh ale na to se mi to moc líbí :D takže bude na úrovni jako je probuzení. stím samosebou nekončím :)

Budu vám vyprávět příběh mého života. Jen na vás je jestli mě budete poslouchat. Pokud ano možná se dozvítě něco co vás zajímá možná se na chvíli zabavíte. Možná znechuceně odejdete. Ale takhle to doopravdy bylo, takže si už sedněte a poslouchejte nebo odejdětě vaše volba.

Všechno začalo velmi dávno. Žil jsem si šťastně s matkou otce a bráškou. Rodiče pracovali jako řadový dělníci táta v dolech a mamka jim sprostředkovávala jídlo. Těžká a špatně placená práce.
Neměli jsme moc peněz ale měli jsme jeden druhého až do dne kdy přišla nová zakázko pro horníky. Těžili minerál, který měl být velmi vzácný a drahý slibované peníze byli pro horníky neuvěřitelné. Když ale po měsíci vytěžil všechen minerál a vyvezli na povrch poslední náklad. Vládní vojáci je prostě zabili. Jejich těla pak zasypali v dole. Viděl jsem to na vlastní oči, rodiče se dlouho nevraceli byl jsem se tedy podívat a to jediné co jsem viděl byli vojáci. Házeli mrtvá těla do šachty a mezi nimy i těla mích rodičů nebyl to pěkný pohled né pro 10 leté díťě. Utekl jsem se slzamy v očích sem přiběhl domů. "Co se děje? Proč brečíš bráško?" zaptal se mě můj tehdy 5-ti letý brat. Napadlo mě že mu to nesmím říct. Otřel jsem slzy a zakýval hlavou jako že se nic neděje. "Jenom jsem zakopl a bolí mě noha." zalhal jsem. "To bude dobrý bráško." Usmál se na mě. "A kde je maminka s tatínkem?" zeptal se. "Příjdou až v noci, prý máme jít spát." zalhal jsem dnes už po druhé. Od toho dne žil můj bratr v iluzi, že rodiče chodí z práce pozdě a odcházejí brzo.
2 roky tomu věřil. Pak nám došli peníze a musel jsem nějak získat jídlo pro mě a brášku. Nebyl snadnější a jednoduší spůsob než krást. Když jsem začínal měl jsem štěstí díky tomu že jsem malý a tou dobou jsem byl o dost menší jsem se vždy rychle ztratil v davu lidí. Ikdyž si okradený všiml mé ruky utekl jsem. Ale bráškovi bylo divné že ve dne oscházím a vrecím se až večer. Navíc vzrůstal počet dotazů na rodiče a na to co vlastně dělám když nejsem doma. Když mi bylo 13
a mému bratrovi 8 zjitil pravdu. Rozhodl se počkat na rodiče a nejít spát. Rano mi všechno řekl.
"Oni už se nevrátí." řekl jsem mu tiše. Dávno jsem si uvědomil že život není fér. Ze smrti mých rodičů jsem se vzpamatoval. Ale nikdy nezapomenu na výraz mého bratra. Výraz naprostého zoufalství. Dva týdny semnou nepromluvil skoro nic nejedl a často brečel. První co mi pak řekl bylo jestli jsou ted na lepší místě, jestli se dostali do nebe. "Ano jsou ted na mnohem lepší místě." snažil jsem se ho utěšit těmi to slovy a to né jednou. Čas plynul a z mého bratra se stal člověk s cílem rozhodl se že bude za každých okolností a za každou cenu pomáhat druhým, že udělá svět lepším. Zdáse vám to jako naprostá dětská naivita ? To mě taky ale jemu né! Každý den chodil ven a zatím co já kradl on jiným pomáhal pracoval zadarmo snažil se jak jen mohl. Byl jsem na něj pyšný. Jednoho dne se to ale zlomylo chatli mě. Zavřeli a odsoudili mě k smrti mezi vyhnanci. Dostal jsem přívěšek ironii osudu byl vyroben z minerálu, který těžil můj otec a jeho spolupracovníci. Jediná věc, která mi po nich zbyla mi byla přidělena ve vězení. Den na to mě posadily na loď a poslaly na 30 dení plavbu. Pluli se mnou i další vězni. V cele naproti mně byla dívka. Mimo ní tu muselo být ještě aspon 5 lidí. Ty jsem ale neviděl. Dorazili jsme a byli vyhozeni z lodi. Loď odplula a já byl na otrově se 6 neznámími lidmy aniž bach měl sebemenší tušení co se stalo smím bratrem. Poprvé od smrti mých rodičů se mě zmocnila panika. Co bude s Leem ? Dosud jsem o něm nepochyboval ale teď. Měl jsem strach, co když to sám nezvládne ? Pozoroval jsem odplouvající loď. Halvou my proletěl nápad a vyběhl jsem směrem k moři. Když mě náhle chytil za límec nějaký muž. "to bych nedělal mladíče." pověděl mi a ukázal na vodu. "tohle pobřeží je oblopený žralokama a spoustou jiný havěti pár lidí už v tý vodě zahodilo svůl život." udiveně jsem se na něj podíval. "hmm... vy budete nový co ? Ještě jsem vás tu neviděl." zasmál se. "No já jsek Kirito jeden z prvních vyhnanců. Přijel jsem sem před 10 lety." můj údiv se nezmenšoval. "Cože? Vtýhle pustině?" zeptal jsem se nevěřícně. "Jaký pustině ? Podívej je tu krásná pláž, tropickej les se stínem a příjemná teplota. Skoro jako ráj na dovolenou. Jen tu chybý elektrika a internet." zasmál se.
"Ale já se musím dostat domů! Za každu cenu! Musím za svým bratrem!" křičel jsem na něj. "Jen klid příteli, to se nějak vyřeší." přišlo mi jako by mě vůbec neposlouchal byl trošku divnej. "Pojďte se mnou dáme vám najíst." zvolal na všechny na pláži. Vydal se směrem k lesu a ostatní jen pokrčili rameny a šli za ním. Chvíli jsem ještě pozoroval odplouvající loď a pak vyběh za ním.


Došli jsme do jakéhosi tábora. Byly tam chatky ze dřeva pár malích políček a poměrně dost lidí. Sice tu musíme pracovat tvrdě ale jinak se tu žije pěkně." pokračoval výkladem. "máme co jíst, kde spát, a máme i svůj druh zábavy." zasmál se. "A kam chodíte na záchod?" zeptala se ta dívka co cestovala naproti mně. "ehm....nerad bych ti na to odpovídal." podivně se pousmíval. "chápu odpověděla a někam zmizela. "No tak se nebojte a sedně te si, ignorujte kirita je to trochu podivýn." Pousmála se jakási žena. "Já jsem Laila a tady dělám kuchařku ikdyž si budete muset zvyknout na vegetariánskou stravu je to lepší než být o hladu né?" pousmála se. "To je pravda." pronesla dívka, která se znovu oběvila. "Já jsem Ewilan." pousmála se. "a co ty mladíče? Jak se jmenuješ?" Opět se zapojil do konverzace kirito. "Zef" pronesl jsem suše. "Jak jste se sem vlastně dostali?" optala se Laila během toho co nandavala jakýsi zeleninový vývar na talíř. "Chytli mě když jsem kradl." pronesl jsem. "Smrt za krádež ? Páni musel si ukrást něco hodně cenýho co?" zapojil se kirito. "Nevím, ale myslím že né, chytli mě s jednou koženou peněženkou a asi tak 350 Kony."
odpověděl jsem. "Hmm... asi jsi pro ně nepohodlnej." Ozavala se Ewilan. "A co ty děvče za co si tu ty?" optala se Laila. "vražda, nebo spíš serie vražd. Zabila jsem spoutu lidí mezi nimy i svoje rodiče
ale nikdy by mě nechytli kdybych nechtěla!" zdůtaznila na konec. "Jo tuhle výmluvu znám." ozval se kolem procházející muž zasmál se a pokračoval svou cestou. "Nelžu!" vysvětlila. Zasmáli jsme se a ona založila ruce a nafoukla tváře ikdyž se pak zasmála s náma. Když se nafoukla tak byla roztomilá. "Honem se pojďte podívat! Ať víte jak se tu bavíme." zasmál se kirito a odtáhl nás na nějakou pláň. Uprostřed bojovala dívka s nějakým mužem. Okolo muže byl modrý plamen obklopoval celé jeho tělo. A dívka měla nohy ponořené v zeleném. Chvíli na sebe nehybně koukli a pak dívka zmizela oběvila se za mužem teď už měla i ruce zapálené. Pohnula rukou dopředu jen tak tak sem zaznamenal pohyb. Muž padl na zem obličejen do bláta. Dívka vítězně zvedla ruce a nechala vlát ve větru svoje dlouhé růžové vlasy osdobené kudrlinkami. "Tak tohle jsou zapasy, zdejší druh zábavy a ona je nejlepší na ostrově, mimochodem já jsem třetí." pochlubyl se. "Až třetí?" rejpla si Ewi. Dívka se na nás zadávala měla zvláštní zelené oči. Vykročila naším směrem.
Kirito jí ustoupil z cesty. "Hmmm... nové tváře, zdrávím vás na ostrově."

Probuzení 3.generace - Díl 5.

4. prosince 2012 v 17:26 | zef |  Probuzení 3. generace
předem vás upozorňuji, že vím o velké spoustě chyb a vězte, že jentak je psát nepřestanu Smějící se nejsem hold gramaticky nadaný člověk. Takže mě prosím omluvte a pokud jste se vědomi že chybky neprominete tak ani nečtěte ;) :D

"Zase ty!" vykřikl Ariel rozzuřeně, když uviděl známou zahalenou postavu. "Ale no tak mladíku trochu slušnosti ke staršímu by se nenašlo?" zeptal se téměř drzým tónem. "Našlo ale né v těhlech časech, proč ste nám neřekl že se blíží ? Věděl ste to né?" Zeptal se ho Talon. "Věděl a taky jsem vás varoval. To vy ste neuposlechli jak jsem k vám promluval." pozanmenal suše. "Jo ale kvůli tomu, že nemluvíš na rovinu mi tam poumírala většina týmu! Nemohl si prostě říct že temnej pán se blíží ať utečem?!" Cora změnila tón, zněla naštvaně a takhle sem jí ještě neviděl, dokonce to vypadalo, že uronila i slzu. "Chtěl jsem si vás prověřit. Nutno říct, že to není tak zlý, ale ani to není tak dobrý. Stařík vás nenaučil ani zdaleka všemu." Vtom okamžiku vyšel ven Gor uviděl postavu a udiveně na ní civěl. "TY!" vylezlo zněj asi po 10 vteřinách. "Né asi tvůj strejda." Odpověděl mu. "Na ty tvý blbý fóry nemám náladu. Co tu chceš !?" pustil se do něho Gor. "Zef mě pozval, že prej bude potřeba ještě jeden učitel." pusmál se. "To je sice možný ale Zef zemřel. A mám takovej divnej pocit, že je to tvoje vinna !" Gor už byl rozžhavený téměř do běla. "No tak počkat nikdo ho nenutil bojovat s pánem moudrosti. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí." Oslovil temného pána jinak než jsem kdy slyšel. "Počkat říkáš pán moudrosti ?" zeptal jsem se tedy "jak to myslíš?" "No vidím, že se tu moje pomoc bude přeci jen hodit. Vysvětlím vám to existuje celkem 5 temných pánu. První, který už je posmrti vládl atributu rychlosti. Nynější vládne atributem moudrosti. Mimo tyto dva jsou tu pak ještě pán síly, zročnosti a ten, který jim všem vládne a ten, o kterém nikdo nic neví. Každý znich dostane jednu šanci ovládnout svět. Těm říkáme éry. Máme za sebou éru pána rychlosti. A ted je éra pána moudrosti. Pak by měl pravdě podobně nastoupit pán síli. Chápete ?" Všichni sme koukali trošku udiveně ale zdálo se, že to všichni pochopili. "Dobře a co dalšího nás chceš jako učit?" Zeptala se Ewilan. "No řekněme že bojovat ve skupinách ale hlavně naučím vás použít a zdokonalit vaše uvolnění. Jsou 3 urovně uvolnění základní, pokročilé a úplné. Po mém tréningu budete na pokročilé úrovni a ti lepší z vás možná dosáhnou i úplného. Mě se prvně povedlo po pěti letech tréningu ale vy máte výhodu na rozdíl ode mě nejste obyčejní lidé. Jste nadpřirození půjde to rychleji a to mnohem." odpověděl a zněl u toho jako že ví o čem mluví. "Dobře tedy ale ještě stenám ani neřekl, kdo vlastně jste." Ozval se David ikdyž to byl demoslihen man k nezaplacení, a vůbec na to nevypadal potrpěl si na dobré vychování. "Já neszdvořák nepředstavil jsem se?" Zasmál se "Jmenuju se Kirito a jsem blade master z druhé generace a zároveň jediný přeživší a první blade master se dvěma ostřími." zasmál se a schpdil kápy pod kterou jsme viděli jeho čené vlasy a polorozbytou masku. Takže jeho tvář nám zůstala skryta. "Víc o mě vědět nemusíte a věřte že ani nechcete." u téhle věty z jeho hlasu vymyzela ironie i veselost, která ho celou dobu ve výkladu doprovázela. "Takže cokdybychom začali." vrátil se mu minulí tón.


Když jsme konečně opravili škody co tu ještě zbyli po souboji Gora a Garova týmu pustili jsme se do stavby nějaké meditační místnosti nebo jak to nazval. "V této místnosti vždy zůstane zavřený jeden či více z vás a bude meditovat spolu se svými zbraněmi, účelem je spojit se snimi a oběvit jejich duši, to je první krok k dosažení uvolnění. Ostatní budou podstupovat během této doby kondyční a vytrvalostní tréning uvolnění je hodně náročné nejen pro ducha ale teké pro tělo. Musíte být ve formě jinak uvolnění nevydrží." Vypravoval nám během toho, co přihlížel jsk pracujeme, se založenýma rukama. "Hmmm.... tahle místnost bude užitečná." Zamumlala Ria s pohledem upřeným na Talona. Ten na ní tázavě pohlédl. "Ale nic." usmála se šibalsky. "Až to dokončíte tak poupravím mechanizmus dveří než vlezete dovnitř nastaví se časovač a než uteče vámi stanovený čas nemůžete ven! Proto si dejte takový čas aby ste bak nebouchali na dveře, že chcete ven. Kapišto?!" pronesl významě Kirito. Ria se šibalsky pousmála a někam odešla. Celý oběkt byl asi 3 na 3 metry velký a 2 metry vysoký. Kirito ho opatřil nějakou kledbou nebo tak nečím. Takže sme se mohli dostat dovnitř ale ven už to jaksi nešlo. Takže nezbývalo než tam sedět a čekat. Přičemž nebylo slyšet nic co se dělo venku, prostě ideální prostor pro meditaci.

(i pro jiné věci. Ria)

Hned na druhý den ráno jsem zakázal Rie psát do Zefova deníku.


Když jsem ráno vyšel z chatky, zamířil jsem rovnou do meditatorny, jak sme tomu začali říkat.
Celý den sem tam seděl a střídavě s meditací přemýšlel o tom co se stalo. O našich mrtvích přátelích o Zefovi. Opravdu to tak muselo skončit ? Uvědomyl jsem si, že život je mnohem křehčí než vypadá. Období mého smetku dávno skončilo jediné po čem sem toužil byla pomsta!
Navíc se oběvil Kirito, vůbec nevím co si o něm myslet. Nikdo znás to neví. Nevíme vlastně ani kdo to je? Ani kde a jak se tu vzal ? Dveře se otevřeli a stál tam Talon. "Honem pojď se mnou!" vyhrkl na mě a šel směram ke Gorově chatce. Nechápavě sem koukal, ale vyrazil jsem za ním. Chatka byla přímo v obležení, všichni tam stáli s ušima na stěnách a poslochali co se vevnítř děje.

Gor a Kirito něco probírali. "Jen tak si sem příjdeš, způsobíš smrt 7 rekrutů a taky Zefovu smrt a den nato děláš jako by nic?! Obzvlášť potom co jsi udělal ?! Si opravdu tak cinickej parchant!" řval Gor naštvaně od začátku Kirita nemusel ale vypadá to, že ho znal delší dobu. "Klid Gore, je mi opravdu líto co se stalo ale za to já nemůžu ani tenkrát sem nemohl. Víš, že když mi bylo 6 moji rodiče zemřeli. Moje dvě sestry truchlili a plakali. Každý den! Celé dva měsíce. Já sem ale neuronil ani slzu možná sem to prostě nechápal. Možná to mělo jiný důvod ale nějak mi to nepřišlo smutné.
Umřeli a já věděl, že to je osudem lidstva. Každý musí zemřít, to je koloběh života. Za 10 let na to byli moje sestry zabity těma temnejma potvorama. Ani tehdá sem netruchlil. Neztratil jsem ani vteřinu života roněním slz nebo smutkem. Tenkrát sem měl jasno, jsou mrtvé stím nic neudělam na co bych truchlil ? Raději se pomstím! Zabili ste temného pána a život šel dál chvíli to trvalo ale temnota se ozvala znovu. Našel jsem další lidi, kteří byli ochotni se na to připravit, takže kdyžý se ozvalo byli jsme 3. Zeyn já a .." "Nevislovuj to jméno!" vikřikl Gor víc než rozzuřeně. "Nemáš právo ho vyslovit!" Kirito si povzdychl. "Ano chápu, že to pro tebe bylo těžké. Ale oni dva byli jako moji bratři. Byli jsme první 3 lidě co dosáhli vlastnictví zbraně a navíc souznění. Zístal jsem od nich ale ještě jednu věc. Poznal jsem smutek. Poznal jsem jaké to je stratit někoho drahého a litovat toho okamžiku kdy se to stalo. Naučil jsem se co to truchlit. Až ten den sem uronil kvůli smrti slzu. Slzu nekonečného smutku. Nikdy nepřestanu litovat toho co se tehdá stalo. Neboj Gore dokončím co po mně Zef chtěl a odejdu. Jen aby bylo jasno dělám o jen protože jsem mu to dlužil kvůli Zeynovi." odešel z chatky a mi sme během vteřiny zmizeli. "Jen klid od začátku o vás vím. Stejně byste to dříve či později zjistili samy aspoň jste si ulechčili pátrání." Pousmál se nidy by mě nenapadlo, že po takovémhle rozhovoru se někdo dokáže upřímě smát. "A mimochodem, Rio, Coro, a Arieli potřeboval bych sváma něco probrat můžete na chvilku ?" pokračoval bez zastavení směrem k lesu. Následován jmenovanými. Gor si zase zavolal Gara s Davidem. Nakonec jsme venku zůstali stát jen Ewilan, Talon a já. Tázavě jsme na sebe pohlédli. Ewilan pokrčila rameny
"No co aspon tu máme víc místa." zasmáli jsme se a Talon se vydal následovat Kiritovu skupinu.
"A co budeme dělat teď? Když máme tolik toho místa." zeptal jsem se Ewilan. Usmála se na mě a šli jsme se podívat do naší chatky... asi jsem se zamiloval.

Probuzení 3.generace - Díl 4.

4. prosince 2012 v 17:22 | zef |  Probuzení 3. generace

23.6.743 Dnešk byl černý den pro nás všechny den, kdy broběhla první praktická zkouška.
Den který neměl nastat. Nikdy! Dopustili jsme se osudové chyby drželi jsme se všichni pohromadě déle než jsme měli. A skončilo to tragédii. Dnes proběhl nejhorší den mého života a můj dědeček...
zemřel.

Dnešek začal tak jako obvikle všichni sem se sešli na rozcvičku. Děda nás seznámil s plánem na dnešek. Po rozcvičce měli nastat praktické cvičení. Strategii už jsme měli vymyšlenou. Jednoduché cvičení měli sme porazit oddíl požíračů. Se dvěma duchy v čele nic těžkého pro normální lovce po tréningu co jsme tu měli to měla být hračka. V 9:00 jsme vyrazili na místo konání této zkoušky.

První šel Cořin tým. Garův tým měl obejít oblast a udeřit zezadu. Mi jsme šli jako podpora Cořině týmu. Zkrátka jako záloha. Našli jsme nepřítelskou skupinu a všechno šlo hladce. S Cořiným týmem sme je rozprášili samy a kde byl po celou dobu garův tým ? To bylo to nás trápilo. Nevěříli jsme, že by se mohli stratit a pod vedením Gara ani spoždění nebylo možné. Najednou se naším směrem pohybovalo cosi zahalené. Oddychli jsme si když sme zjistili že šlo o člověka. V kápi a plášti kulhal na levou nohu a měl dřevěnou hůl. Přišel až ke Coře a pronesl "neměli byste tu být jinak vás stihne zlý osud. Vaše síli nejsou dostačující." Cora vypadal, že ho ignoruje ale řekl bych, že spíše přemýšlela co od něho čekat a proč jí to říká. Za to Kinrada to nenechalo v klidu. "Nepodceňuj nás! Ať si kdo si. Každý z nás je desetkrát silnější než ty!" postava se od srdce zasmála a Kinrad vybouchnul. Rozpálil svou sekeru (to byla jeho nejsilnější schopnost) až do běla a plnou silou máchnul jeho směrem. Všichni sme přihlíže. A pak s úlekem civěli. Řekl bych že jsem měl i otevřenou pusu. Z pod láště vyjela ruka tak rychle že jsem jí nepostřehl. Ve dou prtech držela kinradovu sekeru. Po té jím mrštin na druhou stranu. "A ty se nepřeceňuj. Měli byste zmizet."
mávnoul pláštěm skryl ruku a praštil svou holí do země. Zvadl se prach a zmizel. "Csss" zasičela Ewilan doprovázena slovy Rii: "Podivýn." Jediná kora stála pořád na místě a koukala směrem k lesu. Náhle se tam podíval i Talon a Joel s Arielem. Všichni je pak následovali. Z lesa vyběhl Gar a za ním jako by v tranzu jeho tým. Zdálo se že se snaží útočit na Gara. Skutečně se o to pokoušeli vyrazi jsme Garovi na pomoc. Celý jeho tým sme dostali do bezvědomý. "Co to bylo zeptal se Joel." s nevěřícným výrazem. "Duchové." pronesl Gar udýchaně "Přepadli nás cestou a ovládly můj tým. Nemohl jsem bojovat zabil bych je a nebo bych zemřel." dokončil větu a sednul si. "Možná bysme měli opravdu jít zpátky." řekla z ničehož nic Cora. Talon sní souhlasil. A vyšli jsme. Najednou jsme uslyšeli dunivý zvuk. Následně pak něčí hlas "Kampak kampak, ještě ste se mi ani nepředstavili a už odcházíte to je ale škoda mohli jsme se pobavit." "Pryč!" zavelel Gar všichni jsme bez ohlédnutí vyrazili. Kromě Kinrada "Já z boje neutíkám." prohlásil a šel na druhou stranu než mi "Ale copak to tu máme chceš si hrát prcku ?" ozval se znovu ten hlas zastavili jsme a vyděli jen jak Kinrad schytel ránu a dopadá na zem mrtví. "Jednou ranou.." Zašeptal Joel. A Zdálo ze, že i Cora byla vyvedená zmíry. "Jdu pro něj! " Zakřečela a následoval jí i její tým Ger a náš tým. "Jděte pro staříky!" Poručil nám Gar "mi to tu zvládnem ale pospěšte si !" Doběhli jsme tedy na zakladnu a v rychlosti jsme vše řekli Zefovi a Gorovi. Když jsme přišli na místo. Gar byl těžce raněn a stejně tak David který jako jediný z našeho týmu zůstal. Gor je hodil každého přes rameno a odnesl stranou Zef se rovbnou vrhl do útoku po boku Cory, Joela, Ariela a Arlett. Všichni jsme ho následovali. "Né!" Zakřičel všichni běžte do tábora! Všichni bez vijímky vemte raněné a Kinradovo tělo. Talone, Coro spoléhám na vás!" ač nechtěně uposlechli jsme jeho rozkazi. A dali se na útěk. Zef bojoval lépe než kdy předtím teprve ted jsem poznal jak nás s Gorem šetřili když s námi bojovali. Bohužel ani to nestačilo. Zef boj nepřežil. A Ta stvůra nás navíc dohnala. Zasáhla Ariela a následně Arlett ta bohužel zemřela. Cora se chopila arlettina těla a já se ujal Ariela. Joel náhle zastavil. "Uteč!" řvali jsme jednohlasně. Nic naplat neposlechl. "Běžte beze mě." pronesl vytáhl oba meče a překřížil je rozzářili se pak už jsme slyšeli jen křik doprovázející jeho útok. "Miluju tě C..." ozvalo se ještě. Joel spůsobyl temnému pánovi zranění obrovských rozměrů ale vyčerpal veškerou svou síli a zemřel. Avšak jsem si jist že jen díky němu teď žijeme. Alespoň Cora, Ria, Ewilan, David, Gar, Ariel, Talon a já. Vděčíme mu za náš život. Doběhli jsme do tábora.
Měl jsem nejhorší pocit ve svém životě s očí mi stékali slzy ale cítil jsem jen chuť po pomstě.
Stejně tak jako všichni ostatní. Tenhle den neměl nikdy nastat..... Zenon nenriky ninejší majtel Zefova deníku
Přísahali jsme pomstu tomu monstru o kterém nám Gor řekl že to byl temný pán. Nikdy jsem nebyl tak odhodlaný jako ted! Zesílimí a zničíme ho! To přísahám na hrob mého dědečka a mých přátel!
Nedáme si pokoj dokud ho nedostaneme. To jsme si přísahali a svou přísahu a povinost naplníme !

Ještě toho dne vymyslel Talon s Coro, která byla nejvíce zasažena Joelovou smrtí, s radami Gora
taktický plán útoku. A Po dobu dalších dvou týdnů jsme trénovali poze tuto strategii a všechny nečekané možnosti co by mohli nastat. Až pak jednoho dne jsme znovu uviděli tu zahalenou postavu...