Ostrov 1.kapitola

10. prosince 2012 v 19:27 | zef |  Ostrov
Rozhodl jsem se psát ostrov protože se my to zdálo jako zajímavý nápad. původně to měl být vedlejší příběh ale na to se mi to moc líbí :D takže bude na úrovni jako je probuzení. stím samosebou nekončím :)

Budu vám vyprávět příběh mého života. Jen na vás je jestli mě budete poslouchat. Pokud ano možná se dozvítě něco co vás zajímá možná se na chvíli zabavíte. Možná znechuceně odejdete. Ale takhle to doopravdy bylo, takže si už sedněte a poslouchejte nebo odejdětě vaše volba.

Všechno začalo velmi dávno. Žil jsem si šťastně s matkou otce a bráškou. Rodiče pracovali jako řadový dělníci táta v dolech a mamka jim sprostředkovávala jídlo. Těžká a špatně placená práce.
Neměli jsme moc peněz ale měli jsme jeden druhého až do dne kdy přišla nová zakázko pro horníky. Těžili minerál, který měl být velmi vzácný a drahý slibované peníze byli pro horníky neuvěřitelné. Když ale po měsíci vytěžil všechen minerál a vyvezli na povrch poslední náklad. Vládní vojáci je prostě zabili. Jejich těla pak zasypali v dole. Viděl jsem to na vlastní oči, rodiče se dlouho nevraceli byl jsem se tedy podívat a to jediné co jsem viděl byli vojáci. Házeli mrtvá těla do šachty a mezi nimy i těla mích rodičů nebyl to pěkný pohled né pro 10 leté díťě. Utekl jsem se slzamy v očích sem přiběhl domů. "Co se děje? Proč brečíš bráško?" zaptal se mě můj tehdy 5-ti letý brat. Napadlo mě že mu to nesmím říct. Otřel jsem slzy a zakýval hlavou jako že se nic neděje. "Jenom jsem zakopl a bolí mě noha." zalhal jsem. "To bude dobrý bráško." Usmál se na mě. "A kde je maminka s tatínkem?" zeptal se. "Příjdou až v noci, prý máme jít spát." zalhal jsem dnes už po druhé. Od toho dne žil můj bratr v iluzi, že rodiče chodí z práce pozdě a odcházejí brzo.
2 roky tomu věřil. Pak nám došli peníze a musel jsem nějak získat jídlo pro mě a brášku. Nebyl snadnější a jednoduší spůsob než krást. Když jsem začínal měl jsem štěstí díky tomu že jsem malý a tou dobou jsem byl o dost menší jsem se vždy rychle ztratil v davu lidí. Ikdyž si okradený všiml mé ruky utekl jsem. Ale bráškovi bylo divné že ve dne oscházím a vrecím se až večer. Navíc vzrůstal počet dotazů na rodiče a na to co vlastně dělám když nejsem doma. Když mi bylo 13
a mému bratrovi 8 zjitil pravdu. Rozhodl se počkat na rodiče a nejít spát. Rano mi všechno řekl.
"Oni už se nevrátí." řekl jsem mu tiše. Dávno jsem si uvědomil že život není fér. Ze smrti mých rodičů jsem se vzpamatoval. Ale nikdy nezapomenu na výraz mého bratra. Výraz naprostého zoufalství. Dva týdny semnou nepromluvil skoro nic nejedl a často brečel. První co mi pak řekl bylo jestli jsou ted na lepší místě, jestli se dostali do nebe. "Ano jsou ted na mnohem lepší místě." snažil jsem se ho utěšit těmi to slovy a to né jednou. Čas plynul a z mého bratra se stal člověk s cílem rozhodl se že bude za každých okolností a za každou cenu pomáhat druhým, že udělá svět lepším. Zdáse vám to jako naprostá dětská naivita ? To mě taky ale jemu né! Každý den chodil ven a zatím co já kradl on jiným pomáhal pracoval zadarmo snažil se jak jen mohl. Byl jsem na něj pyšný. Jednoho dne se to ale zlomylo chatli mě. Zavřeli a odsoudili mě k smrti mezi vyhnanci. Dostal jsem přívěšek ironii osudu byl vyroben z minerálu, který těžil můj otec a jeho spolupracovníci. Jediná věc, která mi po nich zbyla mi byla přidělena ve vězení. Den na to mě posadily na loď a poslaly na 30 dení plavbu. Pluli se mnou i další vězni. V cele naproti mně byla dívka. Mimo ní tu muselo být ještě aspon 5 lidí. Ty jsem ale neviděl. Dorazili jsme a byli vyhozeni z lodi. Loď odplula a já byl na otrově se 6 neznámími lidmy aniž bach měl sebemenší tušení co se stalo smím bratrem. Poprvé od smrti mých rodičů se mě zmocnila panika. Co bude s Leem ? Dosud jsem o něm nepochyboval ale teď. Měl jsem strach, co když to sám nezvládne ? Pozoroval jsem odplouvající loď. Halvou my proletěl nápad a vyběhl jsem směrem k moři. Když mě náhle chytil za límec nějaký muž. "to bych nedělal mladíče." pověděl mi a ukázal na vodu. "tohle pobřeží je oblopený žralokama a spoustou jiný havěti pár lidí už v tý vodě zahodilo svůl život." udiveně jsem se na něj podíval. "hmm... vy budete nový co ? Ještě jsem vás tu neviděl." zasmál se. "No já jsek Kirito jeden z prvních vyhnanců. Přijel jsem sem před 10 lety." můj údiv se nezmenšoval. "Cože? Vtýhle pustině?" zeptal jsem se nevěřícně. "Jaký pustině ? Podívej je tu krásná pláž, tropickej les se stínem a příjemná teplota. Skoro jako ráj na dovolenou. Jen tu chybý elektrika a internet." zasmál se.
"Ale já se musím dostat domů! Za každu cenu! Musím za svým bratrem!" křičel jsem na něj. "Jen klid příteli, to se nějak vyřeší." přišlo mi jako by mě vůbec neposlouchal byl trošku divnej. "Pojďte se mnou dáme vám najíst." zvolal na všechny na pláži. Vydal se směrem k lesu a ostatní jen pokrčili rameny a šli za ním. Chvíli jsem ještě pozoroval odplouvající loď a pak vyběh za ním.


Došli jsme do jakéhosi tábora. Byly tam chatky ze dřeva pár malích políček a poměrně dost lidí. Sice tu musíme pracovat tvrdě ale jinak se tu žije pěkně." pokračoval výkladem. "máme co jíst, kde spát, a máme i svůj druh zábavy." zasmál se. "A kam chodíte na záchod?" zeptala se ta dívka co cestovala naproti mně. "ehm....nerad bych ti na to odpovídal." podivně se pousmíval. "chápu odpověděla a někam zmizela. "No tak se nebojte a sedně te si, ignorujte kirita je to trochu podivýn." Pousmála se jakási žena. "Já jsem Laila a tady dělám kuchařku ikdyž si budete muset zvyknout na vegetariánskou stravu je to lepší než být o hladu né?" pousmála se. "To je pravda." pronesla dívka, která se znovu oběvila. "Já jsem Ewilan." pousmála se. "a co ty mladíče? Jak se jmenuješ?" Opět se zapojil do konverzace kirito. "Zef" pronesl jsem suše. "Jak jste se sem vlastně dostali?" optala se Laila během toho co nandavala jakýsi zeleninový vývar na talíř. "Chytli mě když jsem kradl." pronesl jsem. "Smrt za krádež ? Páni musel si ukrást něco hodně cenýho co?" zapojil se kirito. "Nevím, ale myslím že né, chytli mě s jednou koženou peněženkou a asi tak 350 Kony."
odpověděl jsem. "Hmm... asi jsi pro ně nepohodlnej." Ozavala se Ewilan. "A co ty děvče za co si tu ty?" optala se Laila. "vražda, nebo spíš serie vražd. Zabila jsem spoutu lidí mezi nimy i svoje rodiče
ale nikdy by mě nechytli kdybych nechtěla!" zdůtaznila na konec. "Jo tuhle výmluvu znám." ozval se kolem procházející muž zasmál se a pokračoval svou cestou. "Nelžu!" vysvětlila. Zasmáli jsme se a ona založila ruce a nafoukla tváře ikdyž se pak zasmála s náma. Když se nafoukla tak byla roztomilá. "Honem se pojďte podívat! Ať víte jak se tu bavíme." zasmál se kirito a odtáhl nás na nějakou pláň. Uprostřed bojovala dívka s nějakým mužem. Okolo muže byl modrý plamen obklopoval celé jeho tělo. A dívka měla nohy ponořené v zeleném. Chvíli na sebe nehybně koukli a pak dívka zmizela oběvila se za mužem teď už měla i ruce zapálené. Pohnula rukou dopředu jen tak tak sem zaznamenal pohyb. Muž padl na zem obličejen do bláta. Dívka vítězně zvedla ruce a nechala vlát ve větru svoje dlouhé růžové vlasy osdobené kudrlinkami. "Tak tohle jsou zapasy, zdejší druh zábavy a ona je nejlepší na ostrově, mimochodem já jsem třetí." pochlubyl se. "Až třetí?" rejpla si Ewi. Dívka se na nás zadávala měla zvláštní zelené oči. Vykročila naším směrem.
Kirito jí ustoupil z cesty. "Hmmm... nové tváře, zdrávím vás na ostrově."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | Web | 12. prosince 2012 v 21:40 | Reagovat

koukej napsat tu dvojku :)

2 Ria Ria | 20. prosince 2012 v 11:06 | Reagovat

nice, piš dál :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama