Nový začátek - příběh

3.díl- stěhování

25. dubna 2012 v 0:17 | Zef

"Hej! Tam nesmíte!" Zakřičel doktor ale když uviděl tu osobu zase rychle vycouval a ještě se jí omluvil. "Ty" ukázala na mě "Co sis sakra myslel, že děláš? Jestli chceš tak moc umřít jdi si někam skočit z mostu nebo pod auto ale nechoď za mejma lidma, už tak mám dost problémů a mám tu řešit další!"
Nechápavě sem zíral o čem to sakra mluvím. "Já se ale nechci nechat zabít!"
Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. "To jsem taky viděla, ležel si tam nechal do sebe kopat a předtím si vyrukoval s dost silnejma slovama, takže si buď naprostej ubožák co jenom kecá a nebo sebevrah jinou možnost nevidím."
už mě začíná docela štvát. "Hej neignorujte mě laskavě" zkusil se ozvat Keito.
"S tebou nikdo nemluví tak buď zticha ubožáku" pustila se do něj ta osoba.
"Ty buď zticha mě si klidně nadávej ale nadávat mýmu kámošovi to si přehnala." "Jo a co s tím asi tak uděláš vypadá to že se nemůžeš ani zvednout natož něco něco udělat." Jak tohle zjistil to je to až tak vidět. Jestli se mi podaří vstát jednu mu ubalim, jen tak se z toho nevzpamatuje. "Tak co uděláš?"
snažil jsem se ze všech sil zvednout ale nešlo to. "Tak...." "Ha." Povedlo se to, vstal jsem a jednu mu natáhnul. Sundal kabát "Cože ženská" Keita už se zase cítil ignorován a já se jen debilně usmíval že jsem se trefil. Překvapenej sem byl dost, nečekal jsem, že to je ženská, ale štěstí ze zásahu převyšovalo. "Dobrá rána." řekla a plášť dopadl na zem až teď sem si všiml že rána skončila v její dlani "Cože jak je to sakra..." "ale chybí ti obrana" nenechala se mými slovy přerušit a přišla rána od ní, má pravdu nemám vůbec žádnou obranu. Dobrá úvaha během pádu na zem, smál jsem se v duchu, ačkoli nebylo čemu.

Na druhý den mě z nemocnice pustili zbylo mi pár obvazů, sádra a rada.
Máma už čekala venku. "Takže se teď stěhujeme?" zeptal jsem se "Ano, ale už je to naposled" usmála se. " Vážně, jakpakto?" "No nějaká dívka za mnou přišla a říkala že zaplatí všechny dluhy a ještě mi dá peníze když se odstěhujeme pryč z města, zvláštní co?" Myslím že vím kdo to byl. Né, já to vím jistě ta samá holka co byla v nemocnici.

Dojeli jsme na místo. "Tak jsme tady, vystupovat" spustila máma. Otevřel jsem dveře "Co to.." věděl jsem že má máma divnej vkus když jde o domy, ale tohle to je moc, přede mnou se tyčí starý strouchnivělý dřevěný dům. "Vypadá to jak z hororu"povzdychl jsem si "Říkal jsi něco" "Né nic" zasmál jsem se jako malé dítě. "Tak honem dovnitř vypadá to, že bude bouřka" řekla máma během chvíle kdy se dívala na oblohu. Musí se jí nechat že tohle taky pozná za pět minut začala bouřka vítr foukal jak uprostřed hurykánu a ten starej dům se kymácel ze srany na stranu a to doslova! Myslím že jsem konečně pochopil ten pravý důvod proč se nerad stěhuju!

2.díl-Už je to tady

19. dubna 2012 v 20:41 | Zef
"Děláš si ze mě srandu nebo co? Jak si to sakra představuješ?!"
okamžitě se do mě pustil tělocvikář, proč sakra musí bejt ráno tělocvik?
"No..." "Buď zticha a padej než se naštvu." "Jestli teď nejsi naštvanej, tak to tě vážně nechci vidět naštvanýho," zašeptal jsem tak, aby mě neslyšel.
"Hmm.." otočil se s děsivým pohledem, zasmál jsem se nevině a radši zmizel z jeho dohledu. "To je rapl co?" zachechtl se za mnou Keita. "Zdar člověče," pokračoval "ty zas vypadáš." Ano, Keito je můj nejlepší kámoš, jeho rodiče pracují někde v zámoří. "Ahoj, jak ses sem dostal kámo?" zeptal jsem se, on mě snad nějak pronásleduje nebo co, ať se stěhujeme kamkoliv on se tam dřív či později ukáže. "No mám své způsoby," pokusil se to říct co nejtajemněji, ale vyznělo to spíš jako by věděl odkud se dají nepozorovaně šmírovat holky. Musel jsem se začít smát. "Copak to to máte za diskuzní kroužek vy chuligáni líný," pustil se do nás tělocvikář. "Dej nám chvíli pokoj ksakru ty nabubřelej parchante," neudržel jsem se. "Ups," vylezlo z Keita, a jak se nám hned chtělo víc běhat. Myslím, že jsme si zaběhli osobák a to takovej, kterej už nepřekonáme. "Myslíš že jsme mu utekli?" zeptal se Keito "To vážně nevím," odpověděl jsem. Pak jsme se to snažili rozdejchat. "Hele, kde to vlastně jsme?" "Keito, víš že ani nevím?"
Podívali jsme se na sebe a začli se smát, nevím proč. "Ale ale ale, kdopak nám to sem zabloudil, co?" otočil jsem se a uviděl jednoho z těch kriminálníků, no a za ním jich taky pár stálo. "Není to snad náš malý kamarád, ochránce slabších co dostal přes hubu?" začal se smát, z toho jeho smíchu je mi zle. Popadla mě taková zlost jakou sem ještě neměl. Stěhování, exekuce, tělocvikář a parta nějakejch hajzlů co si mě dobírá.
"To tak moc chceš do nemocnice?" "Jo, moc si nekoleduj!" podpořil mě Keito. To je pravda Keito, cha teď jsme tu na ně dva, nemaj šanci.
Ten týpek překousnul párátko co měl v puse, asi jsme ho taky naštvali.
"Ty malej sráči!" zpustil už docela ostře "seru na to, že jsi menší, zabiju tě!" Touhle větou mě nasral ještě víc, klidně mi muže nadávat do sráčů, ale narážky na mojí velikost nestrpím!! Vystartoval jsem po něm. Jednu mu ubalil a hned se radoval ze zásahu. "Má docela ránu skrček," teď poprvé promluvil někdo jinej než ten co stál v čele. "Držte se stranou ten je můj,"
pronesl když vstával. "Já jsem Akuyaku a tyhle ulice jsou moje, a ty si mrtvej!" vrhnul se na mě zatím co ti ostatní šli po Keitovi, ačkoli Keito je dobrej kámoš a umí mluvit, tak boj není zrovna jeho silná stránka. "Keito zdrhej," zařval jsem na něj a následně dostal ránu. Skončil jsem na zemi.
Keita mě samo sebou neposlech a radši se nechal mlátit tak jako já, než aby mě tu nechal. Má odvahu, to se musí nechat! "Hej nemyslíš že to stačí?" bavili se ti kriminálníci. "Říkal jsem, že ho zabiju a to taky udělám, neměl mě k***a srát!" asi je se mnou ámen. Sakra! Seber se. Nejde to, začal jsem sám sebe přesvědčovat, ten hajzl do mě furt kopal. A pak se něco stalo, už jsem nebyl tak úplně při sobě. "Kdo jsi, ha, co tu chceš ?" a pak už jen křik.

Když jsem se probral ležel jsem v bílí místnosti. "Kde to jsem?"
"Zefe, ty žiješ," zasmála se nademnou máma. "Proč bych neměl?" snažil jsem se dělat, jako by se nic nestalo. "Proč bys neměl? Ty se ještě ptáš?! Zmlátili tě do bezvědomí a odnesla tě sem nějaká dívka. Navíc jsi prý měl nějaká vnitřní poranění." Když o tom teď mluvila uvědomil jsem si, že si nemůžu sednout. "To nic nebude," snažil jsem se to zamluvit, ale v duchu sem se klapal hrůzou. "Co to sakra je, proč se nemůžu posadit?" "Když to je teda dobrý" mámin hlas změnil tón "Proč si zase porušil to, co jsi slíbil?" Zeptala se vyčítavě. Máma se slzami v očích? Nikdy jsem mámu neviděl uronit ani slzičku. "Ty jsi ale vůl," vyčítal jsem si v duchu. "Ehm..paní, prosím vás návštěvní hodiny skončili," "To mě tu nemůžete chvíli nechat s vlastním synem?!" pustila se máma do toho doktora a ten radši vycouval ze dveří. "A s tebou mladíku, si to ještě vyřídím!" zakřičela a odešla. "Páni tvoje máma je furt stejně drsná co?" " Keito?" až teď jsem si všiml, že tu je taky. No aspoň se nebudu nudit.

Náhle se rozletěli dveře a dovnitř vstoupila nějaká osoba v dlouhým plášti s kápí.

1. díl-Nový začátek se blíží

18. dubna 2012 v 22:45 | Zef

Dneska se to stalo zas, začíná mě to štvát. Připadám si jak magnet na tyhle věci.
Takřka vždycky když se přestěhujeme můj první zážitek skončí tím, že vypadám a uvažuju tímhle způsobem. Pchaa to je hrůza musím s tím něco udělat. "Večeře," ozvalo se z kuchyně. "Hmm... co asi bude k večeři," uvažoval jsem nahlas "no co jdu se podívat."

"Pro pána jak to zase vypadáš, copak jsem ti neříkala ať už s tím konečně přestaneš?!" A je to tu zase. "Neboj už se to nestane, dobře?" "To jsi mi sliboval i naposled a jak to skončilo? Jen se koukni!" Je pravda že moje máma to se mnou nemá zrovna lehký a myslím že mít takovýho syna zabil bych ho, ale nemůžu přece za to že jsem "magnet" na problémy já jím ani bejt nechci, sakra! "A co se stalo tentokrát?" zeptala se mně máma už mnohem klidněji. Uff aspoň že je takle klidná nejspíš už si zvykla. "No..." pustil jsem se do vysvětlování. "šel jsem ze školy rovnou domů, tak, jak si mi říkala, ale když jsem šel okolo toho starýho mostu, tak sem slyšel nějaký výkřiky," " A šel ses podívat," dokončila za mě máma větu. "Přesně tak, byla tam parta nějakejch kriminálníku. Mlátili tam kluka, kterej byl minimálně o 5 let mladší. Prostě sem ho v tom nemohl nechat," řekl jsem možná až trochu přehnaně nahlas tonem jako bych zachraňoval svět. "Ach jo kluku bláznivá to máš po tátovi," pousmála se, to dělala vždycky, když myslela na tátu, ale né nějaký ledajaký úsměv, tenhle vždycky patřil tátovi. "Teď už koukej jíst než ti to vystydne." Zakončilá náš rozhovor. "jdu spát," pronesl jsem líně když jsem dojedl.
"No jen aby." Popravdě spát se mi nechtělo ale musel jsem se klidit, aby zas máma nepřišla s nápadem stěhovat se, ale dneska to vypadá nadějně asi mi dala ještě šanci.

"SAKRA, co to je za rámus," vykřikl jsem, vzbudil mě příšernej hluk co přicházel z ulice, otevřel jsem okno a stála tam velká dodávka, řidič troubil jako šílenec. Co se to sakra děje? Pomyslel jsem si. "Mami? Hej Mami?" zkoušel jsem křičet ale asi mě neslyšela a nebo dělala že mě neslyší podíval jsem se na hodiny, abych zjistil jestli mám zkoušet spát a nebo vstát bylo sice 5 ráno ale spát s šílencem pod oknem? A navíc když troubí, to nejde! Odhodlal jsem se a zkusil vstát. Vstal jsem tak rychle co to šlo abych měl jistotu že znovu neskončím v posteli, zamotala se mi hlava a místo v posteli jsem skončil na zemi. Co víc k tomu, moje šikovnost nezná hranic. Zvednu se a jdu se podívat co se to vlastně děje. Máma stála v obýváku spojeným s kuchyní a mluvila s nějakým mužem, docela jsem se bál, modrý montérky a čepice? Zamyslel jsem se "stěhováci," zařval sem a oba se na mě otočili. "Tak ty už jsi vzhůru," spustila máma, jako by se nic nedělo a jako by venku nebyl ten šílenec. "Ahoj chlapče," řekl onen muž. "Mami co se to tady sakra děje a proč ten chlap venku tak troubí?!"
Máma můj dotaz ignorovala a dost nahlas zařvala "Neumíš zdravit?!" "Na něco jsem se ptal," ignoroval jsem to co řekla, stejně tak jako ona před tím. Přišla ke mně a pošeptala mi: "koukej pozdravit nebo se neznám," tonem takovým že sem až odskočil.
Co se to sní sakra děje?! "Dobrej," odsekl jsem a radši šel zase do pokoje.

Ach jo už je to tu zase, proč se sakra musíme furt stěhovat? To sou ty moje rvačky až tak velkej problém? Pchaaa já to nechápu.

"Pojď dolů," ozvalo se asi po půl hodině. Zdálo se už je máma zase normální.
"A dělej!" Dodala. No a nebo možná ještě ne. Co mi zbejvá stejně musím jít. "Tak hodně štěstí," popřál jsem si a pokračoval.

Musím jen dodat, že mé očekávání bylo naprosto a úplně splněno. Myslím, že moje máma je, jak to jen říct, docela v pohodě. Vidět ji ale naštvanou, to bych nepřál nikomu. Nakonec se ukázalo že ten muž nebyl stěhovák. Vždycky sem se divil kde bereme peníze na to věčný stěhování a dneska jsem to zjistil, nikde. Ten muž byl exekutor, celou tu dobu jsme se nestěhovali kvůli mně, ale protože jsme prostě neměli na to zaplatit jim, veškeré naše stěhování bylo vlastně jeden velký útěk. Teď když nás chytli se asi budeme stěhovat znovu, docela paradox. "Do pr***e! " zařval jsem ještě před tím než jsem spadnul ze schodů. "Sakra já jsem šikovnej". "To jsi," zasmála se máma když šla okolo. Snad se to srovná. "Ale jestli ještě jednou budeš řvát sprostě tak už si pak nezařveš vůbec," někdy mě opravdu děsí. "A vůbec co tady ještě děláš?" jak to sakra myslí? "Padej do školy," dodala. "A jo škola," vyprskl jsem jablečný džus a vyrazil ze dveří jako blesk. "Hej zapomněl jsi tašku." Váááá "do háje,"

Když jsem se konečně dostal do školy bylo už půl devátý.
 
 

Reklama