Ostrov

Ostrov 2.kapitola

31. ledna 2013 v 21:57 | Zef

"Už to bude nějaká chvíle co jsem naposled viděla někoho novýho." zasmála se a věnovala pohled Kiritovi "Tak co Kirito už je blbneš těma svejma kecama ? Co takhle dát si zápas?" zasmála se a vypadalo to že jí zazářily oči. Kirito polknul "v pohodě klidně se bez toho dneska obejdu." Zasmála se "neboj dneska mám dobrou náladu možná bych tě nechala vyhrát. Nebo bych tě minimálně nezmlátila do bezvědomí. Uvažuj o tom." Pohodila vlasama a opět se otočila na mě a Ewilan. "Podle vašich stupidních výrazů hádám že ste neslyšeli o plamenech vyhnanství. Pojďte se mnou vysvětlím vám to normálně to sice nedělám ale dneska mám dobrou náladu." zasmála se "to je pravda nějak moc se dneska směje." poznamenal Kirito.

"Říkal si něco" zadívala se na něj. "Né nic." "Pak tedy pojďte za mnou kamárádíčkové." nejvíc mě na ní děsilo, že byla vyšší než já. Odvedla nás opodál do lesa. "Nestrácejme tedy čas. V rychlosti, máte přívěšky vyhnanců ? Máte jinak byste tu nebyli pochopitelně. Ty přívěšky jsou dělaný z vzácnýho materiálu. Na Zemi už jsou všechny zdroje vytěžený ale jeho existence je utajená. Původně měl člověka prostě upálit. Takový ohnivý a přenosný elektrický křeslo. Ale nějak se jim to zvrtlo a skončilo to tak, jak to skončilo. Když se budete soustředit na přívěšek a na část vašeho těla ta část vzplane plamenem růsných barev." přerušila výklad a podívala se na Ewilan. "mimochodem pěkný vlasy." zasmála se. Ewilan usměv oplatila "Díky ty tvoje taky." "Taky mám svoje vlasy ráda." znovu se zasmála. "ale k věci. Jsou 3 základní plameny, modrej, zelenej a červenej.

Modrej je plamen odolnosti, zelenej rychlosti a červenej síly. Plamen je určen vaší povahou nebo tak nějak by to mělo bejt. Mimo tyhle tři je tu ještě černej. Ten ale nejde ovládat prostě se vymkne kontrole váš plamen zčerná když ho budete používat dlouho bez přestání. Červená se mění nejrychleji a modrá nejpomaleji. Stačí? Chápete?" zeptala se a můj výraz mluvil za vše. "Ach jo beznadějný amatéři." povzdechla si sleduj. Zapálila ruku ale tentokrát červeně. Pak jsem viděl zem daleko podemnou a probral jsem se až v jedné z chatek. Seděl tam Kirito. "Ahoj přítelíčku tak vidím, že tě naše Akirka přivítala." zasmál se. "Ještě jednou mi řekneš Akirka a předvedu ti jak se loučím." ozvalo se zpoza jeho zad. Pomaličku a se strachem v očích se otočil. Následně rychle zmizel. "Zajímavý zážitek." pousmál jsem se ale bolelo to. "Zajímavý přístup." usmála se. "možná budeš mít polámaných pár žeber ale to se podá dříve či později si zvykneš." vstala a zase odešla nejspíš chtěla jenom vystrašit Kirita. Koukal jsem z chatky ven a nebyl jsem schopen vstát z lůžka.

Pozoroval jsem co se venku děje. Najednou se ozval křik : "Bouřka se blíží!" chvili jsem nechápavě sledoval jak se všichni rychle přesouvají do největší budovy. Pak doběhl kirito hodil mě přes rameno a odnesl k ostatním. Asi za hodinu přišla bouřka a ničila co jí přišlo do cesty a následně i to co bylo vedle její cesty. Kupodivu hlavní budova na trase nebyla a přežila nájezd tornáda. Pršelo další dva dny.



Po dvou dnech přestalo pršet a já už jsem byl schopný sám chodit. Zjistil jsem, že tahle bouřka se tu opakuje každý měsíc pouze v jiný den a v jinou dobu. Pozoroval jsem oblohu a zpustošené okolí.

"Vrátila se!" ozval se někdo koho jsem ještě neznal. Akira se otočil a blesku rychle vyrazila ven.

Osoba na kraji lesa zahodila pytel, který nesla na ramenou a vydala se jí naproti. "Páni to ale musel bejt přátelé." podivila se Ewilan. "Jo kdyby přátelé.." pronesla Laila. "Radši bychom měli vypadnou kousek dál." upozornil Kirito a všichni se klidili. Ozvala se rána, další a další. Asi za pět minut utichly. Běželi jsem se podívat co se stalo. Trosky vesnice byly rozmetány všude kolem a místy byla vidět nějaká díra. Z hlavní budovy zbyl jeden sloup a pár třísek jako základna. Na jednom konci si ustlala Akira a na druhém mě neznámá dívka. Hlasitě oddechovaly. "Příště vyhraju!" prohlásila dívka sebevědomě. "Pche...tak to nehrozí." odfrkla Akira.



Ukázalo se, že dívkou byla Ria, žije tady 4 roky. Akira 6. Jsou to největší rivalky a kándidátky na titul "Nejsilnější vyhnanec". Titul lze získat v turnají, který se koná každý rok. Akira a Ria se již 4 roky střídají v pozici vítěze. Poprvé vyhrála Ria. Prý jen proto, že jí Akira podcenila. Dokonce se na tom po mírném dohadování shodly. Tedy skoro. Na 3. místě je pak Kirito, rezignuje kdykoliv by měl s jednou z nich zápasit. Další v pořadí se prý rok od roku liší. Letošní turnaj ještě neproběhl a byl jsem pozván abych se ho zůčastnil. (Nikdy mě tam nedostanou !).



Když jsem se vrátil z od potoka, kde sem se byl umýt všiml jsem si, že Ria s Akirou stojí v pozoru.

Před nimy stál muž. Vlastně mi spíš připomínal horu. Měl minimálně 2 metry. Vyslechl jsem zajímavý rozhovor. "Co ste si ksakru myslely, že děláte ?! Zbořily jste hlavní stan a jedinou bouři odolnou budovu!!!" křičela hora. "No toje toho." odfrkla si Akira. "No vlastně sme ho rozbily záměrně." mrkla na Akiru Ria. "Ano přesně tak." pronesla Akira sebevědoměji než obvykle.

"Dobře tedy a důvod?!" "No nelíbil se nám." pronesla Ria. Hora zčervenala rozzuřením "Jo tak on se vám nelíbil. Dobře tedy je to dobrý důvod. Tak víte co ? Postavíte nový hlavní stan lepší, odolnější ale hlavně hezčí!" Zařval mávl rukou a odešel. "Taková debilní výmluva." pronesla Ria a lhostejně odcházela. "Taky s jí vymyslela ty." pronesla Akira. V tu ránu byly čelo na čelo jedna u druhé. "Chceš se prát?! Co ty …." byly přerušeny horou chytil je za límce a odnášel směrem k lesu. "Nééééé.." křičely jednohlasně. "Aspon na nečem se ty dvě shodnou." Zasmál se vedle mě nějaký starší muž. "ehm... Kdo jste?" Zeptal jsem se ho. "No řekněme že přítel." pousmál se. Nasledně odešel pomáhat s opravami. Když už svítil měsíc uprostřed noční oblohy, byly opravy dodělány pouze Akira a Ria se nevrátily. "Kdepak je ted asi Akirka?" zasnil se Kirito. Najednou mu zmizel smích z tváře "Mám takovej divnej pocit..." zašeptal a cukavě a pomalu otáčel hlavu. Otočil se a oddychl si. "uff myslel jsem že je za mnou, začínám být paranoidní." zasmál se "To není to čeho bych se bála." ozvalo se za ním. Akira tam stála vedle Rii obě byly sedřené a za nimi ležela hromada dřeva. Akři přimo hořely oči stímhle výrazem, potkat ji v noci tak uteču a nejspíš se z traumatu už nikdy nevyléčím. Kirito se dal na uprk a Ria se trošku zvláštně šklebila. Jeden by se v noci bál, že ho chce znásilnit. Prohlížela si tábor. "Zdá se mi to tu nějak jiný." "Neřikej, taky sto pomohla zlikvidovat." stál kirito najednou za ní a pak už prchal před oběma zdejšími stvůrami. Hora mu nastavil nohu a Akiru s Riou opět chytl za límec. "Vidím Kirito, že chceš pomoc s výstavbou hlavního stanu. Tak sedejte do práce ať to do rána stihnete!" zařval a všichni tři se bleskurychle pustili do práce. "Páni netušil jsem, že ty dvě by mohly někoho poslechnout." udiveně jsem se obrátil na Lailu. "Je to náš "kapitán" byl kdysi v armádě a jeho hlas má něco do sebe." to jsem musel uznat jeho děti by nemusely přežít výchovu. "A co ty jak jsi pokročil s plamenem?" otázala se mě Laila. "ehm... no tak nějak..... nijak ." chechtal jsem se jako idiot. "Chápu tak bež za tam tím mužem v plášti, poradí ti." pronesla jako by mě do ted neviděla. "Kdo to vlastně je? Dneska jsem ho viděl poprvé." "no chlapče myslím, že na to ti tady nikdo nedokáže odpovědět. Oběví se a zase zmizí. Nezdrží se dýl než dva dny. Tvrdí, že je přítel. O plamenech ví naprosto všechno."

zajímá mě kdo to je musím to zjistit ! "Měl bys jít už teď myslím že ráno zase odejde." prohodila ještě Laila když nesla tác s jídlem k pracujícím. Šel jsem tedy za ním. "vím, že je muž. Tvrdí že je přítel. Vždycky příjde jen na chvíli. Kdo to sakra může být." uvažoval jsem. "Copak bys potřeboval?" vyrušil me z uvah jeho hlas. "Vlastně bych se vás chtěl zeptat na něco ohledně Plamene vyhnanství." poškrábal jsem se na hlavě. "Hmm to je nadlouhé povídání. Bež si odpočinout a zítra ráno v 7:00 se tu sejdem." odešel pryč. "Jak mám sakra poznat kolik je hodin!

Nemám hodinky ani mobil." "Postav si sluneční hodiny." Ozvala se Ewilan. Zase sem uvažoval na hlas. Povzdech jsem si a odešel prostě vstanu brzo a počkám tam pomyslel jsem si a šel spát. Nutno říct že na pláži se spí dobře ale v noci je tam zima.

Když jsem se probudil slunce už svítilo a hlavní stan byl dostaven dorazil jsem na místo srazu a muž už tam stál. "Tak tedy půjdeme." řekl a vydal se směrem od vesnice.

Ostrov 1.kapitola

10. prosince 2012 v 19:27 | zef
Rozhodl jsem se psát ostrov protože se my to zdálo jako zajímavý nápad. původně to měl být vedlejší příběh ale na to se mi to moc líbí :D takže bude na úrovni jako je probuzení. stím samosebou nekončím :)

Budu vám vyprávět příběh mého života. Jen na vás je jestli mě budete poslouchat. Pokud ano možná se dozvítě něco co vás zajímá možná se na chvíli zabavíte. Možná znechuceně odejdete. Ale takhle to doopravdy bylo, takže si už sedněte a poslouchejte nebo odejdětě vaše volba.

Všechno začalo velmi dávno. Žil jsem si šťastně s matkou otce a bráškou. Rodiče pracovali jako řadový dělníci táta v dolech a mamka jim sprostředkovávala jídlo. Těžká a špatně placená práce.
Neměli jsme moc peněz ale měli jsme jeden druhého až do dne kdy přišla nová zakázko pro horníky. Těžili minerál, který měl být velmi vzácný a drahý slibované peníze byli pro horníky neuvěřitelné. Když ale po měsíci vytěžil všechen minerál a vyvezli na povrch poslední náklad. Vládní vojáci je prostě zabili. Jejich těla pak zasypali v dole. Viděl jsem to na vlastní oči, rodiče se dlouho nevraceli byl jsem se tedy podívat a to jediné co jsem viděl byli vojáci. Házeli mrtvá těla do šachty a mezi nimy i těla mích rodičů nebyl to pěkný pohled né pro 10 leté díťě. Utekl jsem se slzamy v očích sem přiběhl domů. "Co se děje? Proč brečíš bráško?" zaptal se mě můj tehdy 5-ti letý brat. Napadlo mě že mu to nesmím říct. Otřel jsem slzy a zakýval hlavou jako že se nic neděje. "Jenom jsem zakopl a bolí mě noha." zalhal jsem. "To bude dobrý bráško." Usmál se na mě. "A kde je maminka s tatínkem?" zeptal se. "Příjdou až v noci, prý máme jít spát." zalhal jsem dnes už po druhé. Od toho dne žil můj bratr v iluzi, že rodiče chodí z práce pozdě a odcházejí brzo.
2 roky tomu věřil. Pak nám došli peníze a musel jsem nějak získat jídlo pro mě a brášku. Nebyl snadnější a jednoduší spůsob než krást. Když jsem začínal měl jsem štěstí díky tomu že jsem malý a tou dobou jsem byl o dost menší jsem se vždy rychle ztratil v davu lidí. Ikdyž si okradený všiml mé ruky utekl jsem. Ale bráškovi bylo divné že ve dne oscházím a vrecím se až večer. Navíc vzrůstal počet dotazů na rodiče a na to co vlastně dělám když nejsem doma. Když mi bylo 13
a mému bratrovi 8 zjitil pravdu. Rozhodl se počkat na rodiče a nejít spát. Rano mi všechno řekl.
"Oni už se nevrátí." řekl jsem mu tiše. Dávno jsem si uvědomil že život není fér. Ze smrti mých rodičů jsem se vzpamatoval. Ale nikdy nezapomenu na výraz mého bratra. Výraz naprostého zoufalství. Dva týdny semnou nepromluvil skoro nic nejedl a často brečel. První co mi pak řekl bylo jestli jsou ted na lepší místě, jestli se dostali do nebe. "Ano jsou ted na mnohem lepší místě." snažil jsem se ho utěšit těmi to slovy a to né jednou. Čas plynul a z mého bratra se stal člověk s cílem rozhodl se že bude za každých okolností a za každou cenu pomáhat druhým, že udělá svět lepším. Zdáse vám to jako naprostá dětská naivita ? To mě taky ale jemu né! Každý den chodil ven a zatím co já kradl on jiným pomáhal pracoval zadarmo snažil se jak jen mohl. Byl jsem na něj pyšný. Jednoho dne se to ale zlomylo chatli mě. Zavřeli a odsoudili mě k smrti mezi vyhnanci. Dostal jsem přívěšek ironii osudu byl vyroben z minerálu, který těžil můj otec a jeho spolupracovníci. Jediná věc, která mi po nich zbyla mi byla přidělena ve vězení. Den na to mě posadily na loď a poslaly na 30 dení plavbu. Pluli se mnou i další vězni. V cele naproti mně byla dívka. Mimo ní tu muselo být ještě aspon 5 lidí. Ty jsem ale neviděl. Dorazili jsme a byli vyhozeni z lodi. Loď odplula a já byl na otrově se 6 neznámími lidmy aniž bach měl sebemenší tušení co se stalo smím bratrem. Poprvé od smrti mých rodičů se mě zmocnila panika. Co bude s Leem ? Dosud jsem o něm nepochyboval ale teď. Měl jsem strach, co když to sám nezvládne ? Pozoroval jsem odplouvající loď. Halvou my proletěl nápad a vyběhl jsem směrem k moři. Když mě náhle chytil za límec nějaký muž. "to bych nedělal mladíče." pověděl mi a ukázal na vodu. "tohle pobřeží je oblopený žralokama a spoustou jiný havěti pár lidí už v tý vodě zahodilo svůl život." udiveně jsem se na něj podíval. "hmm... vy budete nový co ? Ještě jsem vás tu neviděl." zasmál se. "No já jsek Kirito jeden z prvních vyhnanců. Přijel jsem sem před 10 lety." můj údiv se nezmenšoval. "Cože? Vtýhle pustině?" zeptal jsem se nevěřícně. "Jaký pustině ? Podívej je tu krásná pláž, tropickej les se stínem a příjemná teplota. Skoro jako ráj na dovolenou. Jen tu chybý elektrika a internet." zasmál se.
"Ale já se musím dostat domů! Za každu cenu! Musím za svým bratrem!" křičel jsem na něj. "Jen klid příteli, to se nějak vyřeší." přišlo mi jako by mě vůbec neposlouchal byl trošku divnej. "Pojďte se mnou dáme vám najíst." zvolal na všechny na pláži. Vydal se směrem k lesu a ostatní jen pokrčili rameny a šli za ním. Chvíli jsem ještě pozoroval odplouvající loď a pak vyběh za ním.


Došli jsme do jakéhosi tábora. Byly tam chatky ze dřeva pár malích políček a poměrně dost lidí. Sice tu musíme pracovat tvrdě ale jinak se tu žije pěkně." pokračoval výkladem. "máme co jíst, kde spát, a máme i svůj druh zábavy." zasmál se. "A kam chodíte na záchod?" zeptala se ta dívka co cestovala naproti mně. "ehm....nerad bych ti na to odpovídal." podivně se pousmíval. "chápu odpověděla a někam zmizela. "No tak se nebojte a sedně te si, ignorujte kirita je to trochu podivýn." Pousmála se jakási žena. "Já jsem Laila a tady dělám kuchařku ikdyž si budete muset zvyknout na vegetariánskou stravu je to lepší než být o hladu né?" pousmála se. "To je pravda." pronesla dívka, která se znovu oběvila. "Já jsem Ewilan." pousmála se. "a co ty mladíče? Jak se jmenuješ?" Opět se zapojil do konverzace kirito. "Zef" pronesl jsem suše. "Jak jste se sem vlastně dostali?" optala se Laila během toho co nandavala jakýsi zeleninový vývar na talíř. "Chytli mě když jsem kradl." pronesl jsem. "Smrt za krádež ? Páni musel si ukrást něco hodně cenýho co?" zapojil se kirito. "Nevím, ale myslím že né, chytli mě s jednou koženou peněženkou a asi tak 350 Kony."
odpověděl jsem. "Hmm... asi jsi pro ně nepohodlnej." Ozavala se Ewilan. "A co ty děvče za co si tu ty?" optala se Laila. "vražda, nebo spíš serie vražd. Zabila jsem spoutu lidí mezi nimy i svoje rodiče
ale nikdy by mě nechytli kdybych nechtěla!" zdůtaznila na konec. "Jo tuhle výmluvu znám." ozval se kolem procházející muž zasmál se a pokračoval svou cestou. "Nelžu!" vysvětlila. Zasmáli jsme se a ona založila ruce a nafoukla tváře ikdyž se pak zasmála s náma. Když se nafoukla tak byla roztomilá. "Honem se pojďte podívat! Ať víte jak se tu bavíme." zasmál se kirito a odtáhl nás na nějakou pláň. Uprostřed bojovala dívka s nějakým mužem. Okolo muže byl modrý plamen obklopoval celé jeho tělo. A dívka měla nohy ponořené v zeleném. Chvíli na sebe nehybně koukli a pak dívka zmizela oběvila se za mužem teď už měla i ruce zapálené. Pohnula rukou dopředu jen tak tak sem zaznamenal pohyb. Muž padl na zem obličejen do bláta. Dívka vítězně zvedla ruce a nechala vlát ve větru svoje dlouhé růžové vlasy osdobené kudrlinkami. "Tak tohle jsou zapasy, zdejší druh zábavy a ona je nejlepší na ostrově, mimochodem já jsem třetí." pochlubyl se. "Až třetí?" rejpla si Ewi. Dívka se na nás zadávala měla zvláštní zelené oči. Vykročila naším směrem.
Kirito jí ustoupil z cesty. "Hmmm... nové tváře, zdrávím vás na ostrově."
 
 

Reklama