Probuzení - příběh

Probuzení - 4.kapitola

14. června 2012 v 21:34 | Zef
(Chyby budou ještě opraveny :D - díky Ewilan )
Kapitola 4. - Zkouška
Korektura: Ewilan


"Chio, můžu se tě na něco zeptat." přerušil jsem to ticho jen kousek od základny. "A na co?" povzdechla si. "No už o tom nějakou dobu přemýšlím, co by se vlastně stalo kdybysme porazili všechny pány? To by se potom organizace rozpadlá? Nebo by ztratila význam. Ne?!" předložil jsem svou sérii otázek. "Hmm... tak to opravdu nevím, ale nás už nic nemůže rozdělit." řekla tiše. "Jakto ?" nepřestával jsem se vyptávat. "pcha... nepamatuješ si co se stalo hned potom co jsi dokončil výcvik? Jak tě tenkrát vzali do zbrojnice?" "Jo na to si vzpomínám," přisvědčil jsem "pak mi řekli ať se rozhlédnu a vyberu si, ale hned jako první jsem uviděl tebe a ani sem se dál nedíval, vlastně je to trochu zvláštní." podrbal jsem se na hlavě. "Je to tak, že jsme si byli určeni, každý nadpřirozený má předem stvořenou zbraň jen pro něj. A když jsi mě poprvé držel v roce utvořilo se mezi námi nezlomitelné pouto, takže když se rozpadne organizace stejně mi zůstaneš na krku." zasmála se. Pohlédl jsem před sebe "Tak jsem tady" pronesl jsem smutným hlasem " dneska to zvládnu." zaťal jsem pěst a vešel do ohromných vrat.

*

Prošel jsem přes halu a snažil se nevšímat si výsměchu ostatních, už se sem doneslo to o mém ' boji ' s požíračem. "Jak se je možný že se to šíří tak rychle?!" mumlal jsem si. "Neboj tady se sice všechno šíří rychle ale ještě rychlejc je to omrzí." snažila se mě trochu uklidnit Chia ale moc se jí to nedařilo. Povzdychl jsem si a konečně sem přešel halu. Jsem v tréningové místnosti. Ta byla dočasně přejmenovaná na zkoušecí. "Ještě máme chvíli čas." upozornila Chia. "Myslím, že to nezvládnu" vzdychl jsem depresivně. "Netvrdil jsi mi ještě před pár hodinama, že to tentokrát dokážeš ?! Nebyl sis tím dokonce jistý ?" pokoušela se Chia, ale teď bych svojí sebedůvěru musel vykopat z pořádně velký hloubky a dostat se přes tu podlahu z bůhví čeho "Přestaň snít a soustřeď se!" zakřičela na mě Chia. "Huh.." vydal jsem velmi inteligentně. "Takže jsi ještě neztratil tu odvahu nebo spíš drzost zase skládat zkoušky?!" ozval se můj né zrovna přítel Grun. Jak se sem sakra dostal tak rychle?!

"Tentokrát se mi to podaří!" řekl jsem sebejistě. "Ale tvůj výraz říká něco jinýho spíš to vidím na záchvat smíchu a salbu špatnejch odpovědí." neodpustil jsi to rejpnutí, jednou ho určitě sejmu!

"Polož mě támhle a už běž na teoretickou zkoušku." radila Chia "Ano. Ano, vždyť už to znám."

zasmál jsem se neupřímně. Odložil jsem Chiu a dal jsem se vstříc otázkám. Díky mému štěstí mě nezkoušel Grun, ale Yoriko. "Tak začneme...." zavolala na mě Yoriko a začala s otázkami.

*

Po poslední otázce sem si oddechl. "No Chia tě naučila všechno o potřebuješ z teorie. To co teď vědět potřebuješ víš. Vrhneme se na praxi co říkáš ?"

"Bál jsem se, že to bude horší. Jdeme na to !" řekl jsem radostně.

Vzal jsem Chiu a šel doprostřed místnosti. Bohužel, tady mě zkoušel Grun a navíc to má být simulace souboje. "Skončil jsem" povzdechl jsem si. "Start!" zakřičel Grun a s nápřahem mohutně

prašti do země. "Chceš mě zabít?!" křičel jsem na něj behěm úskoku. "Tohle není žádná hra, ber to vážně!" odpověděl mi křikem a dalším úderem. Jednou mě trefí a skončil jsem. Ta síla je neuvěřitelná

o trochu rychlejší a neměl bych žádnou šanci. Zatím budu uhýbat a zkusím něco vymyslet.

"Chio." pokynul jsem ji. "Vydrž ještě chvíli." odpověděla mi. Okamžitě věděla co jsem chtěl.

Dobře taktiku nechám na ni a teď .. "Vááá!" sakra zrychluje! Jak jenom zvládá takhle rychlí pohyb vždyť to kladivo má aspoň tunu. "Budeš pořád jen poskakovat? Copak jsme cirkuse?!" následovala další rána už jsem uhýbal jen s velikými problémy. "Mám to." spustila Chia "po tom co praští, jak zrychli tak má větší rozestupi mezi ranami, dýl se rozpřahuje!" takže stačí uhnout a pak "Jdeme na to." přikývl jsem rána, úhyb a teď "ÚTOK!" zakřičel jsem a skočil směrem k němu. Palice vyletěla nahoru a já dostal ránu do brady. A skončil jsem na zemi "Ten má ale páru." zasténal jsem tiše.

"Dobrý plán, Chio, ale i když neslyším tebe, nejde přeslechnout jeho řev." zasmál se a šel pryč.

Vstal jsem a rozeběhl jsem se za ním "Né!" křičela Chia Grun se ohnal, sklouzl jsem pod kladivo a zaútočil na nohy. Uhnul bez známky pochybnosti o své výhře a zaútočil znovu úderem ze zhora a ještě k tomu padal dolů! Zastavil úder těsně přede mnou "Hmm..." zabručel "Prošel jsi povzdechl"

a něco zamumlal ale to už jsem mu nerozuměl. "Já prošel!" křičel jsem a to jsem opakoval ještě půl hodiny a potom mě Chia spacifikovala. Na štěstí dřív nežGrun, ten by to řešil silou.

Probuzení - 3. kapitola

31. května 2012 v 19:56 | Zef
(chyby budou doopraveny :D až se k tomu dostanu)


Kapitola 3. - vesnice



"Prolezl jsem celej ten les skrz na skrz a obešel celou vesnici, ale po posluhovači ani stopa." Povzdechl jsem. "To je docela zvláštní, zkusíme počkat a znovu to zkontrolujeme v noci." Radila Chia a zdálo se že nad něčím přemýšlí. Když se na to podívám z pohledu kohokoli nezasvěceného, tak se v organizaci říká těm co nabyli probuzeni, je to poměrně zvláštní říct, že zbraně dovedou přemýšlet a mluvit. Celá ta organizace je vlastně trochu zvláštní. Až se vrátím tak bych mohl porazit i opraváře i když to asi bude oříšek. Změnil jsem náhle proud myšlenek. "Je blízko!" poznamenala Chia
a probudila mě z rozjímání. Stál jsem v tu chvíli v ulici kde to vypadalo jako by o tom nebezpečí ani nevěděli. "Zdá se ale, že tady ještě žádný útok neproběhl. Nemyslíš?" obrátil jsem se na Chiu "Hmm... těžko říct" řekla zamyšleně. A mě si furt dobírá, nic jinýho nedělám. "Támhle" zavelela a já se rozběhl "Né na druhou stranu" "to sou taky instrukce prej támhle" povzdychl jsem a dal se na druhou stranu zašel jsem do nějaké stinné uličky. Vůbec první jakou jsem tady v té vesnici viděl. Kupodivu tam byl náš milí přítel posluhovač a hned za ním se ládoval požírač nějakou mrtvou ženou. "Chio?!" "Jdeme!" Odpověděla rázně na můj dotaz zaútočil jsem ale požírač si mě vůbec nevšímal i když to bylo dobře byl by problém bojovat proti oboum. Vrhl jsem se tedy na posluhovače prvnímu útoku uhnul jako nic a oplatil mi ho nepříjemnou ranou do zad naštěstí nepoužil drápi spíš mě jen kopnul. "Necháš se zmlátit takovým ubožákem?! Na opraváře zapomeň na toho nemáš!" rýpla si Chia. Otočil jsem se čelem k posluhovačovi "teď už se ti uhnout nepovede!" zakřičel jsem ne něj a zaútočil kopem odskočil do vzduchu a tam už se potkal s Chiiným ostřím naštěstí mají posluhovači podobnou slabinu jako muži a na kopy pod pás sou hákliví. "Tak jeden mrtví jeden zbývá" pronesl jsem a snažil jsem se aby to znělo hustě "No jen aby ses nespálil" vysmála se mi Chia "To musíš opravdu pokaždý kazit moje skvělí proslovy" ohradil jsem se na ni byl už slyšet jen škodolibí smích povzdechl jsem si a podíval se ale požírač tam nebyl "Kam zmi..." nedořekl jsem to a ucítil jsem palčivou bolest na zádech. "Hej není ti nic" ozvala se Chia ale tentokrát už bez smíchu
"No předpokládám že mám zničenej plášť a budu mít jizvu ale jinak.... " vtom přišla další rána od požírače a já se svalil na zem. To mě naštvalo a taky to docela bolelo naštěstí jeho drápi nejsou tak nebezpečné jako jeho zuby a to jak je rychlí "Hej ty jeden parchante kazíš mi tu pověst a vyrušuješ když mluvím" okřikl jsem ho a on se na mě divně podíval nikdy sem si nevšiml že dokážou utvořit takovej výraz nevydržel jsem to a vyprskl smíchy nemohl jsem přestat. "Čemu se směješ?!" ptala se Chia ale tou dobou už jsem smíchy brečel a nebyl schopný odpovědět.
*
když jsem se přestal smát, což pár minut trvalo a upřímě se divým, že mě zatím ten požírač nezabil.
Asi se taky v duchu válel smíchy smál se tomu jak se směju, jo to bude tím.
Zauvažoval jsem a vstal. "Tak dost srandy máme tu práci" řekl jsem vážně a hned jsem zase ležel na zemi a umíral smíchi. A požírač se očividně bavil taky jediná nespokojená byla Chia chtěla to už ukončit a vypadnout. "Vstávej, zab ho a směj se až cestou, kdes zase tohle viděl!" řvala už naplno a já umíral smíchy a k tomu mi praskali bubínky. "dobře dobře" zvážněj jsem znovu vstal a uchopil Chiu. Vrhl jsem se na požírače a ten mi asi deset minut jenom uskakoval. Nic jinýho jenom skákal jak nějaká veverka po větvích. Začínal mě upřímně šíleně rozčilovat musím ho trefit až zaútočí jinak ho nedokážu porazit. "Už to mám" vyhrkl jsem a Chia se lekla, věděla jak mé super plány často končí. "Hej ty uhospsaná ropucho-veverko-blecho to neumíš nic lepšího než skákat jak postižený prase?!" pustil jsem se do požírače a pak... "Zase ten víraz!" zařval jsem a vyprskl zase sem se smál jako debil. Tentokrát mě ale už nehodlal nechat vstát. Stihl jsem jen nastavit Chiu přede mně. Když vtom tam skočil Grun jeden z mála ochránců v organizaci a jeden z těch co mě měl tak hrozně rád až mě z toho nenáviděl. (Ochránce je 2. nejvyšší hodnost v organizaci) "Zase se flákáš a děláš kraviny viď!" okřikl mě a pokračoval s káráním " dělej si ty svoje psí kusy třeba jak chceš ale jen když u toho nejsem já a když nejsi v mým revíru jasný! A teď padej myslím že ti zejtra začíná období neúspěchu!" dořval, a já se přestal smát. Radši sem se dal na cestu do základny. Zítra mi začínají zkoušky, tím myslel to období neúspěchu. "Nic si zněj nedělej" podržela mě Chia. To se stane jen málokdy ona už by taky chtěla abych ty zkoušky konečeně udělal. No dám do toho všechno!
"Tak vyrážíme" zvolal jsem radostně a dal se na cestu směrem k základně.
"Ale byla to docela sranda né?" "Já ti dám sranda" potom už jsme jen mlčeli a kochali se krajinou.

Probuzení - 2.kapitola

26. května 2012 v 12:42 | Zef
Po dlouhé pauze přidávám zase něco málo z příběhu,
tak snad se bude líbit :D


Kapitola 2.- jak to vlastně je?
Korektura: Ewilan

"Hej! Přestaň snít máme tady úkol" Pustila se do mě Chia. Chia byla moje jediná kamarádka od doby co jsem byl probuzen, bude to asi tím, že nadpřirození, tedy většina z nich, jsou samotáři. "Jasně, neboj se to stíháme" uklidňoval jsem jí i když se zdálo, že to moc nepomáhá "kdyby ses furt jen netopil v myšlenkách mohl si dneska sedět někde v suchu v základně a né tady v tomhle počasí zběsile pobíhat a lovit posluhovače. Ty jsi prostě ztracenej případ." Zadíval jsem se do země "Jo máš pravdu" řekl jsem smutně. Chia má pravdu vždycky, to je to nejhorší, kdykoliv něco udělám špatně ona mě předem varuje a vždycky se trefí. Měl bych jí začít poslouchat tak jako ostatní poslouchají své zbraně. "Posloucháš mě vůbec?!" pustila se domě znovu jen hlasitěji. "už ti zbývá jen pár posluhovačů a 2 kurzy a povýší tě, tak si to hlavně nepokaz" dodala tišeji a smutnějším tónem. Tohle už bude po třetí co bych mohl povýšit a konečně splnit to, proč sem chtěl být silnější a proč sem se vůbec přidal do organizace . Dvakrát se mi nepodařilo splnit zkoušku ale tentokrát se mi to povede, sem si tím jist konečně budu moct započít velký lov, konečně udělám další krok.
Když ty zkoušky zvládnu dostanu se z role pochůzkáře na roli stopaře není to nějak extrémní posun, ale už si můžu vybírat své loviště a také začít hledat pány. Takzvaní pánové jsou ti nejsilnější nám známý démoni, to pro ně pracuje většina posluhovačů, ale i požíračů a také nějaký ten číhač. Už dlouho chci najít toho jemuž patřil posluhovač co mě zabil. Musel bych ale dosáhnout aspoň stupně stopaře nebo líp lovce abych ho mohl jít hledat a ještě bych musel hodně zesílit abych měl vůbec nějakou šanci. Posledního souboje s pánem se účastnilo 10 lovců a a dokonce 2 válečníci, kteří jsou ještě o stupeň výš něž lovci. Přežil to jen jeden z válečníků a pán jim utekl. Nikdy v historii se nepodařilo porazit pána v boji jeden na jednoho. "Měl by ses aspoň trochu připravovat na zkoušku" přerušila mě v přemýšlení Chia. "Možná" vzdychl jsem a vydal se dál po cestě. Opět sem šel a šel tak jako to dělám pořád, zase jsem o kousek dál na cestě, zase další město, kde mě potřebují, zase další rutina.
"Pozor" vykřikla náhle Chia, jen tak tak sem uskočil před dlouhými drápy. Vytáhl jsem
Chiu z pochvy. Zaútočil na nás posluhovač ale okamžitě poté začal utíkat "co se děje proč utíká?" zeptal jsem se Chii ještě nikdy sem neviděl aby posluhovač utíkal. "Tohle se mi nelíbí" řekla Chia "za ním!" zavelela a já se ho jal následovat. I přes veškerou mou snahu jsem ho ale ztratil v lese nedaleko té vesnice. Rozhlížel jsem se kolem, ale neviděl jsem nic než stromy. "Nikde tu nic nevidím. Asi jsem ho ztratili." Povzdychl jsem si "asi to bude zase mise na delší dobu a to to vypadalo tak slibně." "Nefňukej a vrať se do tý vesnice." Napomenula mě Chia a zněla docala naštvaně.


Zpátky do vesnice jsme došli až za tmy. "No a teď sehnat místo na přespání."
pronesl jsem "Stálí problém." vzdychla Chia. Nakonec jsem si 'ustlal' v krabicích a vlhkém mechu pod nějakým mostem.


Na druhý den jsem se vydal prozkoumat okolí.

probuzení - 1.kapitola

6. května 2012 v 16:49 | Zef

Probuzení
Kapitola 1. - rutina
Korektura: Ewilan


Dřív jsem byl jenom pouhé dítě, chlapec co chtěl umět bojovat. Bylo mi 12 let, když jsem začínal s bojovým uměním. Naučil jsem se prát, ale ten pravý význam těchto umění mi zůstal zatajen, nikdy jsem nepochopil co to vlastně obnáší být válečníkem. Byl jsem slepý a to až do onoho dne, do dne kdy jsem byl probuzen. Přesně v den mých 14 narozenin se to stalo, vracel jsem se domů ze školy a cestou sem zmlátil pár kluků co si dovolovali na moje kamarády. Myslel jsem si, že to je význam bojových umění, ublížit kvůli sobě nebo někomu jinému osobě, která se připlete do cesty. Bylo už moc pozdě když jsem pochopil, že jsem se mýlil. Cestou domů právě toho dne jsem potkal něco, co mi navždy změnilo život. Těžko říct jestli k lepšímu a nebo k horšímu, ale stalo se a to už nezměním, na to je až moc pozdě. Nejspíš, i kdybych mohl nezměnil bych to, už jsem si zvykl a nechtělo by se mi vracet. Toho dne můj život skončil a nahradil ho život nový, silnější a schopný přežít v tomhle nebezpečném světě. V ten den jsem ho poprvé potkal, toho jemuž se říká posluhovač. Možná to byla náhoda, možná smůla a možná prostě osud.

Co když to tak mělo být? Ale co když to mělo skončit jinak? Je hodně možností a ani jedna není špatná, a ani jedna není správná, tak funguje tento svět. Každý věří v něco, protože bez víry se nedá žít nikdy a nikde, je to něco co prostě nejde. Člověka drží naživu víra a pak až věci, jako je jídlo, voda nebo kyslík. Tak či tak ten den jsem potkal svého vraha, ale taky dárce mého nového života. Bylo to to samé monstrum. V temné uličce za naším domem na mě zaútočil a já nemohl nic dělat, teprve tehdy jsem si uvědomil, jak slabý jsem vlastně byl, ale bylo už pozdě. Má smrt je tady, to jsem si v tu chvíli myslel. Můj život byl tak krátký, tak malicherný, tak zbytečný. To mi běželo hlavou, kdybych měl další šanci, tak určitě, určitě bych to udělal líp, to byla má poslední myšlenka. Nebo možná první v novém životě? To je otázka, kterou teď řeším. Má smrt mě probudila, udělala ze mě to, co jsem. Jsem jeden z nadpřirozených, jeden z lovců démonů a obránců lidí. Můj nový cíl, osud, mé přesvědčení je pomáhat těm, kteří si pomoci nemůžou, a respektovat je, protože to je podstata umění, kterému jsem se tak snažil porozumět a které jsem pochopil až po své smrti, i když jsou tu stále tajemství. Alespoň jedno jsem odhalil, už vím kdo jsem, jaký je můj osud. Až po své smrti vím, co znamená žít.

Dost bylo myšlenek na minulost, teď se musím soustředit na svůj úkol, jsem mezi Nadpřirozenými už 2 roky a můj největší úspěch bylo zabití požírače, což je démon 2. stupně. Jeho jméno vzniklo kvůli tomu, že prostě požírá lidi. Jakožto jediný z démonů je loví přímo a hned pojídá, Posluhovači, démoni 1. třídy (nejslabší) jsou živeni jen energií svého pána, zabíjí lidi a poté mu je nosí, jeden z nich mě probudil. Za ty dva roky co tu jsem, sem se naučil hodně a z celé organizace jsem schopný porazit dobrých 10 lidí. 6 z nich jsou uklízečky a zbylé 4 kuchařky. Jinými slovy, jsem nejslabší člen organizace. Všichni mnou pohrdají a já jsem stále zamotán ve svých myšlenkách, mou denní rutinou je chodit od města k městu a lovit posluhovače. Nic víc, nic míň, teprve až dosáhnu vyšší hodnosti, můžu zůstávat v základně a vybírat si na jaký lov bych chtěl jít nebo jaké město chci chránit, ale teď jsem jako potulný válečník. Respekt je hlavní pro válečníka a já si ho snažím držet jak k lidem okolo, tak i sám k sobě. Můj denní chleba je ujít spousty kilometrů, lidé kolem procházejí bez povšimnutí, bez pozdravu. I když o mě nevědí, nevidí mě a jsem pro ně jako duch, vždycky když někoho potkám uhnu mu z cesty, je to také součást respektu a mé cesty, dlouhé cesty, kterou mám ještě stále před sebou, cesty na jejímž začátku stojím už několik let. Mé vysněné cesty válečníka. Toužím se podívat na konec, ale cesta k němu je pro mě nekonečně dlouhá a já musím jít dál bez zastavení, beze známek únavy a bez výmluv, neexistuje jiná možnost než jít dál. V tom je celý můj život, v pouhé cestě, která mě však naplňuje štěstím, radostí, ale i smutkem a starostmi, je klikatá, někdy hrbolatá a vážná a někdy hladká a zábavná. Ta cesta je celý můj život a já se jí jen tak nevzdám, to je pro mě má každodenní rutina. Po každém dnu, po desítkách kilometrů udělám o krok víc na té pravé cestě, na cestě života.
 
 

Reklama